Zásady péče o mokřady

Na mokřadech je obecně žádoucí provádět tato opatření:

  1. Kosení mokřadních luk
  2. Pastva mokřadních luk (spíše extenzivní)
  3. Prořezávky a kácení dřevin
  4. Vytváření a obnova drobných vodních ploch (tůně, příp. malé rybníky)
  5. Vytváření a obnova mělkých odtokových stružek
  6. Vytváření hromad větví či klád, ponechávání padlých kmenů
  7. Strhávání a narušování drnu (v menší míře)
  8. Revitalizace upravených vodních toků

 

Na mokřadech není obecně žádoucí provádět tato opatření:

  1. Výsadba jakýchkoli dřevin
  2. Odvodňování a snižování hladiny podpovrchové vody
  3. Zavážení (jakýmkoli materiálem)
  4. Zarovnávání povrchu
  5. Výstavba rybníků, které plošně zaberou více než 50 procent plochy mokřadu 
  6. Jiná výstavba zasahující do mokřadu

 

K jednotlivým bodům nyní podrobněji.

POZITIVA:

1.  Kosení mokřadních luk

Obecně je žádoucí pečovat o luční mokřady, a to buď kosením nebo pastvou (viz následující kapitola), z důvodu udržení otevřeného biotopu. Kosení není nutné a ani žádoucí vždy provádět na celé ploše mokřadu a vůbec ne každoročně. Existují výjimky, kdy mokřadní louky musíme kosit každoročně, a to když jsou na ploše invazivní nebo jiné nežádoucí rostliny nebo naopak je plocha tak cenná, že by došlo vynecháním seče k poškození určitého druhu či biotopu.

Obecně lze doporučit kosení na mokřadech jen jednou za 2 roky. Pokud je z nějakého důvodu nutné kosit každoročně, pak by měla být každý rok ponechána část luk bez zásahu. Mělo by jít v závislosti na velikosti mokřadních luk o cca 10-30 % plochy. Platí, že čím je menší louka, tím více procent plochy by mělo zůstat nepokoseno.

Je nutné v průběhu let střídat plochy bez zásahu. Je přijatelné vymezovat plochy ponechávané bez kosení jako větší jednolité plochy z důvodu snadnější orientace sekáčů v terénu. Druhou vhodnější možností je mozaikovitá seč, kdy na ploše ponecháváme ostrůvky nepokosené vegetace, které dohromady v součtu tvoří např. oněch 30 % plochy.

Důležitá věc při kosení mokřadů je rozložení seče do delšího časového období. Je velmi nežádoucí pokosit louku (nebo dokonce více luk) naráz, v jeden den. Seč by měla vždy probíhat nejméně na dvakrát (lépe i na víckrát), například tak, že se pokosí plovina louky v jeden den a druhá polovina se pokosí v časovém odstupu nejméně jeden týden od první seče (lépe ještě v delším odstupu). Současná péče o většinu luk (obecně) bohužel probíhá tak, že se kosí louky jednorázově, často i v jeden den, nebo dokonce za jedno dopoledne.

Z hlediska termínů vhodných pro kosení mokřadních luk nelze uvést příliš konkrétní doporučení. Měl by se brát ohled na hnízdící ptactvo a na hlavní období vývinu housenek ohrožených druhů motýlů. Obecně lze podle toho stanovit vhodné termíny seče mokřadů v rozmezí červenec až říjen. Pokud bude ale na loukách každoročně ponechávána část plochy bez zásahu (nebo bude koseno každý druhý rok) a seč bude postupná, lze jistě kosit některé části i v dřívějším období.

Ponechávání části nepokosené plochy je opatření, které by mělo podporovat živočichy vázané na mokřadní ekosystémy (obecně to platí pro jakékoli louky). Jako modelové skupiny můžeme uvést motýly a obojživelníky. Řada druhů motýlů potřebuje na ploše každoročně ponechat nepokosené plochy, protože zimu přečkává v podobně kukel uchycených ve vegetaci. Obojživelníci se vyskytují na mokřadních loukách téměř celoročně a nelze tedy seč načasovat tak, aby nedošlo k likvidaci části jedinců. Rozložením seče do delšího časového období a ušetřením části ploch snížíme riziko dotčení obojživelníků na minimum.

Při péči o mokřady je vždy nutné vyřešit otázku, co s pokosenou hmotou. Optimální je, když je tráva či seno využito v zemědělství. Pokud pro hmotu není využití, je obvykle vhodné jí z lokality většinu odvézt, popř. jí spálit. Není to však vždy zcela nutné. Ponecháním části hmoty v podobě kupek na nevýznamných částech mokřadu či vložení travní hmoty do hromad větví z prořezávek můžeme podpořit úkrytové, potravní, přezimovací i rozmnožovací možnosti pro drobné živočichy. Asi vždy platí, že množství hmoty, které je možné ponechat na lokalitě, je závislé na botanickém a zoologickém významu mokřadu – čím je mokřad významnější, tím méně hmoty by na lokalitě mělo zůstávat. Zcela nežádoucí jsou na všech mokřadech velké hromady travní hmoty, které téměř vždy způsobují eutrofizaci okolí. Naopak nemělo by docházet k tomu, že se na některé lokalitě nebude nikdy ponechávat žádná travní hmota a všechna bude likvidována a nebo odvážena. Na každé mokřadní lokalitě by mělo alespoň pár malých kupek travní hmoty zůstávat (vždy jen na nevýznamných místech). 

Obecně je vhodné na mokřadech i jiných biotopech uchovávat a podporovat stav „mírného nepořádku“, nebo také „řízeného nepořádku“. Je to stav, kdy na lokalitách ponecháváme dřevní hmotu z prořezávek, padlé kmeny, část travní hmoty z kosení, nepokosené plochy, plochy ponechané samovolnému vývoji bez zásahů apod. Cílem „mírného nepořádku“ je obecně podpora živočichů, a to různých skupin. Např. obojživelníci využívají hromady a kmeny jako místa úkrytu, zimování a lovu potravy, ptáci využívají hromady klestí jako hnízdiště a místa sběru potravy a vzácní brouci využívají ponechané padlé kmeny k rozmnožování. „Mírným nepořádkem“ ale podpoříme i další skupiny organismů, např. houby.

 

2.  Pastva mokřadních luk

Obecně lze pastvu na mokřadech doporučit. Jde však vždy o to, kolik zvířat bude na ploše paseno a jak dlouho. Na mokřadech také často bývá problém s tím, že zvířata nežerou vše a některé plochy tudíž pro pastvu nebudou vhodné. Některé botanicky velmi cenné plochy mokřadů není vhodné pást vůbec, protože by došlo k nežádoucímu narušení pohybem zvířat.

U pastvy platí obdobně to co u kosení. Měla by být prováděna tak, aby část ploch zůstalo každoročně nespasených. A dále pokud  je to možné, pást louky jen jednou za 2 roky.

Na mokřadech je většinou možná pouze pastva skotu, určitě ale nelze předem vyloučit i jiná zvířata. Při dlouhodobé pastvě lze doporučit cca 500 kg živé váhy na jeden hektar louky (jedna tzv. dobytčí jednotka). To odpovídá zhruba jedné krávě na hektar. V některých případech je vhodná i krátkodobá pastva většího množství zvířat, tam je však nutné zvířata z plochy dát pryč těsně před tím, než na louce spasou všechnu vegetaci. V některých speciálních případech, kdy chceme na mokřadní louce narušit nebo strhnout drn, je žádoucí pást na vymezené ploše větší množství zvířat a ponechat je na ploše co nejdéle, aby došlo k odstranění veškeré vegetace (viz také kapitola 7).

Při pastvě na plochách s přítomností drobných vodních ploch by mělo být vždy určeno, které vodní plochy nebo jejich části budou pro zvířata přístupné. Obecně je určitě žádoucí nechávat volný přístup zvířat do některých vodních ploch, protože je svou aktivitou zbavují zárůstu vegetací a v podstatě je dlouhodobě udržují. Nikdy by ale neměl být povolen přístup zvířat do všech vodních ploch na mokřadu, měly by mít vždy možnost využívat jen maximálně 50 procent vodních ploch na lokalitě. Abychom zajistili, že zvířata nebudou využívat všechny vodní plochy, je nutné je např. oplotit. V průběhu let je vhodné vymezení ploch měnit, tak aby docházelo k narušování různých vodních ploch. Je žádoucí, aby některé vodní plochy na lokalitě zůstaly zcela bez zásahů až k samovolnému zániku, čili do některých vodních ploch by neměl být nikdy povolen přístup pasoucím se zvířatům.

Pastva zvířat se zátěží do 500 kg živé váhy na hektar může být prováděna téměř celoročně, bez omezení. Pastva s vyšším počtem zvířat by měla být vždy plošně i časově omezena a v průběhu roku po mokřadu přesouvána s tím, že část plochy mokřadu musí zůstat každoročně nespasen. Pastva za účelem narušení a stržení drnu by měla být přednostně prováděna v období, kdy se na mokřadu vyskytuje nejméně organismů. Optimální je to provést formou podzimní nebo zimní pastvy. Tento typ pastvy však bývá vždy jen maloplošný a je tedy možné ho provést v podstatě v kteroukoli roční dobu, vždy s ohledem na konkrétní lokalitu  a konkrétní organismy zde žijící.


3.  Prořezávky a kácení dřevin

Mokřady bez pravidelné nebo alespoň občasné péče zarůstají poměrně rychle náletovými dřevinami. Na mokřadech je většinou cílem péče otevřenější luční biotop jen s menšími plochami dřevin. Z toho vychází nutnost provádění prořezávek a kácení dřevin na mokřadech, někdy i ve větším rozsahu.

Dřeviny by nikdy neměly být odstraňovány nebo ořezávány plošně, vždy by mělo jít o mozaikovitou probírku. I plochy hustě zarostlé dřevinami mají na mokřadech svůj význam (úkryty v obdobích vedra a sucha, lov potravy, atd.) a je žádoucí je na lokalitách v určitém rozsahu ponechávat zcela bez zásahů. Na každém mokřadu je vždy dobré mít zastoupeny kosené plochy, kde jsou dřeviny nežádoucí, dále bezzásahové dřevinami hustě zarostlé plochy, dále roztroušené jednotlivé dřeviny (stromy nebo keře) a také plochy, které budou v určitých intervalech vyřezávány a poté ponechávány přirozenému zmlazení a postupnému zárůstu (interval vyřezávání by mohl být např. jednou za 6-10 let). Všechny uvedené typy ploch mají na mokřadech svůj význam, zejména pak pro živočichy. Nabídka co největší mozaiky stanovišť je na mokřadech (a v krajině obecně) základním požadavkem pro výskyt co největšího druhového spektra organismů.

Kácení na mokřadech by obecně nemělo probíhat v období hnízdění ptactva, tj. od dubna do konce července. V tomto ohledu je dobré zmínit obecný požadavek nekácení v době vegetace, která je vymezena zhruba od začátku dubna do konce října. Toto období je vhodné dodržet, nesmí být však bráno jako striktní požadavek u všech opatření, protože ne vždy má své opodstatnění a někdy může zbytečně komplikovat realizaci důležitého opatření. V některých případech, kdy jde o plochy dlouhodobě nevýznamné, je možné kácet i téměř celoročně. Vždy by mělo být konkrétně zváženo, o jak významné plochy jde a jaké druhy či skupiny živočichů mohou být kácením dotčeny.

Dřevo z kácení a prořezávek by nikdy nemělo být všechno z lokality odstraňováno. Pokud tomu nic nebrání, je vhodné v okrajových částech mokřadů ponechávat větve či klády na hromadách, a také nechávat na vybraných místech ležet pokácené stromy nebo alespoň kmeny stromů. Obecně je vhodnější spíše ponechávat listnaté než jehličnaté dřeviny, s ohledem zejména na možné šíření kůrovce. Na každé mokřadní lokalitě by mělo být trvale přítomno nějaké mrtvé dřevo, alespoň ve formě nějaké hromady větví a tlustších klád.

Stav „mírného nepořádku“ je na mokřadech žádoucí, jak již bylo podrobněji rozvedeno v posledním odstavci kapitoly 1. Na všech mokřadech s výskytem obojživelníků je vhodné alespoň jednu z hromad umístit na sušší místo a upravit ji tak, aby časem dobře fungovala jako zimoviště. Základ hromady by měly tvořit tlustší klády, většinu pak větve. V optimálním případě by mělo ještě dojít k proložení hromady drny a pokosenou trávou či senem. Částečné zahrnutí zeminou je též vhodné. Hromady z prořezávek poměrně rychle slehávají, zhruba na polovinu v prvním roce, dále pak pomaleji. Postupem času dojde k úplnému rozpadu a rozkladu dřeva. Jako zimoviště můžou zřejmě hromady začít sloužit až po několika letech. Ponechávání dřevní hmoty na mokřadech v jakémkoli množství zjevně nezpůsobuje žádnou eutrofizaci okolí, na rozdíl od velkých hromad travní hmoty z kosení.

 

4.  Vytváření a obnova drobných vodních ploch

Drobné vodní plochy patří na všechny mokřady. Na každém mokřadu je možné najít místa, kde je možné alespoň nějakou drobnou vodní plošku vytvořit. Drobné vodní plochy jsou velmi významnými biotopy, podporujících řadu skupin organismů.

Drobné vodní plochy (dále jen „tůně“) lze definovat jako vodní tělesa od velikosti několika dm2 až po desítky m2. Na mokřadech je vždy žádoucí klást důraz na ty nejmenší a nejmělčí vodní plochy, v nichž bývá největší rozmnanitost vodních organismů. Samozřejmě i vodní plochy větší než 100 m2 mají na mokřadech své místo a svůj význam, nelze je však kvůli své velikosti umístit na jakýkoli typ mokřadu. Někdy může být přínosem pro mokřad i vodní plocha typu menšího rybníku, nesmí však zabírat více než plovinu plochy mokřadu (více v kapitole 9). Vždy je třeba preferovat na každé lokalitě vytvoření více tůní různých parametrů před jednou tůní.

Tůně je na mokřadech vhodné umísťovat na botanicky a zoologicky méně hodnotné plochy, např. do porostů ruderální vegetace nebo porostů křovin. Velmi hodné je tůně budovat v návaznosti na biologicky cenné plochy, kde je předpoklad rychlejšího osídlení tůní významnějšími druhy organismů.

Tůně by měly být budovány jako neprůtočné a s převahou mělčin s hloubkou vody do 40 cm. Maximální hloubka by neměla překročit 1,5 m, optimálně by měla být do 80 cm. Není nutné všechny tůně mít s trvalou a vysokou hladinou vody. Naopak, je velmi žádoucí kolísání hladiny vody v tůních v průběhu roku a dokonce ani vysychání tůní nemusí být problém (pokles biodiverzity nebyl u vysychavých tůní prokázán). Obecně by měly být tůně budovány na takových místech, kde bude zajištěno jejich naplnění vodou alespoň 4 měsíce v roce – cca od jara do poloviny léta. Vždy některá z tůní by neměla vysychat vůbec.

Větší oslunění tůní je obecně žádoucí, ale není to podmínkou. Více organisů obývá osluněné tůně, ale řada druhů upřednostňuje tůně zčásti nebo úplně zastíněné. Je třeba na lokalitě vždy budovat více tůní, různě osluněných, s převahou osluněných.

Zeminu z výkopu tůní můžeme většinou ponechat na místě. Zeminu není žádoucí odvážet zejména kvůli ochuzování mokřadu o semennou banku rostlin přítomných v půdě. Pokud je zemina uložena v okolí tůně a rozhrnuta do plochy, nepůsobí na lokalitě nepřirozeně a poměrně rychle slehává a zarůstá mokřadní vegetací z okolí. Většinou nepůsobí eutrofizaci okolí. Často je dobré využít zeminu k modelaci nízkého zemního valu, který zvýší hladinu v tůni. To je žádoucí zejména u tůní ve svahu. Val však nesmí zvyšovat průměrnou hloubku vody a nesmí způsobit zánik mělčin v tůni.

Odvoz zeminy z výkopu tůně je obecně nutný vždy, když by uložením zeminy mohly být dotčeny biologicky cenné plochy, dále když je zemina hodně bohatá živinami a když je zemina něčím kontaminovaná. Po estetické stránce může často ponechaná zemina působit škodlivě, tuto stránku věci bychom však měli vždy brát s rezervou. To co je esteticky příznivé pro člověka, nemusí být příznivé pro přírodu. Dokonce i pokud bychom u tůní ponechali zeminu z výkopu na větší hromadě, ničemu by to zřejmě nevadilo. Časem by dokonce i nevzhledná hromada mohla pro některé organismy fungovat např. jako místo pro rozmnožování, úkryt nebo zimování.

Po vybudování ponecháváme většinu tůní bez zásahů, přirozenému vývoji až k jejich úplnému zániku. Řada druhů organismů totiž potřebuje ke svému životu i hodně zazemněné, téměř zanikající tůně. Část tůní na lokalitě je vhodné obnovovat v určitých intervalech (cca 6-10 let). Obnova by vždy měla být jen částečná, max. na 2/3 plochy tůně. Před obnovou stávající tůně bychom vždy měli dát přednost vybudování nové tůně poblíž té stávající kvůli minimalizaci dotčení populací vodních a mokřadcních organismů na lokalitě.

Budování tůní bychom měli provádět přednostně v období od konce léta do konce podzimu, případně v zimě. V zimě ale musíme dát pozor, abychom nepoškodili zimoviště např. nějakých druhů obojživelníků. Platí asi přibližně to, že pokud je místo budování tůně hodně podmáčené (nic tam nezimuje), lze hloubit i v zimě, a pokud je místo méně podmáčené a jsou tam např. okolo sušší biotopy (předpoklad zimování), kterých se zásah dotkne, pak je lepší pro realizaci podzim. Obnovu tůní bychom měli vždy provádět v měsících září až říjen, z důvodu minimalizace dotčení rozmnožujcíích se a zimujících organismů (typicky obojživelníků).

Více o budování tůní např. na stránce http://mokrady.wbs.cz/Budovani-novych-tuni.html.

 

5.  Vytváření a obnova mělkých odtokových stružek

Někdy je na mokřadech nutné některé plochy mírně odvodnit. Zejména je to za účelem umožnění pravidelné péče a zlepšení podmínek na mokřadu pro určité skupiny organismů, kterým vysoké zamokření nevyhovuje (někdy trvalé zvýšené zamokření způsobí i nežádoucí změny v lučním ekosystému.

Za účelem mírného odvodnění mokřadů se již od pradávna budují a obnovují mělké odtokové stružky. Stružky by měly být téměř vždy jen na hloubku jednoho rýče (cca do hloubky 30 cm), jen velmi výjimečně je vhodná větší hloubka. Šířka stružek, stejně jako jejich profil, zřejmě nejsou důležité parametry a mohou být rozmanité. Trasa stružek může být také různá, vždy je vhodné respektovat svažitost terénu a také se snažit vytvářet přírodě bližší, alespoň mírně zákrutovité trasy (obdoba tras přirozených vodních toků).

 

6.  Vytváření hromad větví či klád, ponechávání padlých kmenů

Toto opatření souvisí s žádoucím stavem „mírného nepořádku“ na lokalitách, a to obecně, tedy nejen na mokřadech. Na lokalitách je vhodné ponechávat dřevní hmotu z prořezávek, padlé kmeny i část travní hmoty z kosení, nepokosené plochy apod. Jak již bylo uvedeno, cílem „mírného nepořádku“ je obecně podpora živočichů, a to různých skupin. Např. obojživelníci využívají hromady a kmeny jako místa úkrytu, zimování a lovu potravy, ptáci využívají hromady klestí jako hnízdiště a místa sběru potravy a vzácní brouci využívají ponechané padlé kmeny k rozmnožování. „Mírným nepořádkem“ ale podpoříme i další skupiny organismů, např. houby. Viz také poslední odstavce kapitol 1 a 3.

 

7.  Strhávání a narušování drnu

Stržení dnu je speciální, obnovní opatření. Narušení drnu může být žádoucí na řadě lokalitách. Tato opatření mají většinou za cíl podporu méně konkurečně zdatných druhů rostlin (popř. i živočichů), stržení drnu bývá potřebné zejména na plochách, kde došlo v průběhu let k degradaci původních luk a jejich hustému zárůstu nežádoucími druhy rostlin (např. třtinou křovištní nebo chrasticí).

Strhávání a narušování drnu nelze doporučit plošně, vždy by mělo být cíleno jen na určité, jasně vymezené plochy. Na mokřadech jako takových je toto opatření velmi výjimečné, ale na některých biotopech je ho vhodné provádět častěji, někdy i každoročně. Příkladem mohou být například zvodnělé pískovny nebo bývalé vojenské tankodromy, které díky přítomnosti řady drobných vodních ploch lze také považovat za mokřady.

Narušování a strhávání drnu lze provést třemi základními způsoby:

a) Řízenými jízdami vozidel – vojenská technika, offroad, čtyřkolky, motorky aj. Toto opatření se pro převážnou většinu mokřadů nehodí a nepřineslo by takový efekt jaký požadujeme. Pro některé typy mokřadů (pískovny, tankodromy) je však nenahraditelné a mělo by být upřednostňováno. Při jízdách vozidel často vznikají nové tůně a jízdami jsou stávající tůně průběžně obnovovány a pročišťovány.

b) Strháváním drnu buldozerem, bagrem či ručně – lze použít na většině mokřadů, kde je to nutné. Opatření je však výrazně nákladnější než ty ostatní.

c) Intenzivní pastvou dobytka či jiných zvířat – velký počet zvířat na malé ploše způsobí žádoucí narušení až stržení drnu poměrně efektivně, může však být někdy problém s nežádoucí eutrofizací od výkalů zvířat. Viz také kapitola 2.

Narušování drnu lze provádět i křovinořezem, kdy se seče nízko u země a občas se nožem zajede do země. Žádoucí efekt to sice přinést může, jde ale o způsob, který může výrazně poškozovat používaný nástroj.

Strhávání a narušování drnu by mělo být prováděno přednostně v podzimním období a dále v časném jaru, kdy se na mokřadech vyskytuje relativně nejméně organismů. Často jde opatření provést i v zimě. Je však nutno předem zvážit, jestli nemohou být dotčeny biotopy, které slouží např. jako zimoviště obojživelníků.

 

8.  Revitalizace upravených vodních toků

Na mokřadech se často nachází upravené vodní toky, někdy i výrazně. Velmi často jsou tyto upravené toky zahloubené pod okolní terén a způsobují odvodňování mokřadů.

Je velmi žádoucí upravené vodní toky revitalizovat do přírodě bližší podoby a různými opatřeními zvedat dno zahloubených toků. Často bývá lepší než upravovat stávající nevhodné koryto, vytvořit koryto nové. V těchto případech by se nikdy nemělo zcela zasypávat původní koryto, ale měly by se v jeho trase vytvořit tůně přehrazením původního koryta.

Před jakoukoli revitalizací vodního toku je třeba provést biologické průzkumy, aby revitalizací nedošlo k poškození některých ohrožených druhů organismů – někdy i v upravených tocících žijí např. raci. Před revitalizací je také vždy nutné posoudit, zda nejsou v toku nastartovány procesy tzv. samovolné renaturace, kdy se tok sám vypořádává s dřívější úpravou a postupně jí rozebírá a navrací si přírodě bližší stav.

 

NEGATIVA:

1.  Výsadba jakýchkoli dřevin na mokřadech

Obecně je na všech typech mokřadů výrazně nežádoucí jakákoli výsadba jakýchkoli dřevin. Na mokřadech je spíše jedním z nejdůležitějších opatření redukce dřevin. Zvlášť nežádoucí jsou záměry na velkoplošné zalesňování mokřadních ploch, a to i původními druhy dřevin.

Na mokřadech bychom měli většinou podporovat spíše otevřenější plochy, jen s menším podílem dřevin. Otevřenější a alespoň trochu prosluněné plochy jsou obecně pro většinu ohrožených organismů zajímavější než plochy trvale zastíněné. Ale samozřejmě i zastíněné mokřady mají svůj význam.

Je vždy nutné vycházet z toho, že na mokřadech jsou díky trvalému dostatku vody velmi dobré podmínky pro růst dřevin. Je zde tudíž velmi rychlá samovolná kolonizace náletovými dřevinami z okolí. Spousta dřevin vyroste i ze semenné banky, která je v mokřadu přítomna.

Dřeviny není žádoucí na mokřadu vysazovat, ani to vlastně není potřeba, protože na lokalitě začnou poměrně rychle růst samovolně (často je to v řádu několika let). Více o dřevinách a jejich redukci v kapitole 3.

 

2.  Odvodňování a snižování hladiny podpovrchové vody

Menší odvodnění mokřadů bývá někdy žádoucí (viz kapitola 5), ale obecně jakékokli odvodňování mokřadů nelze doporučit. Velmi škodlivé pro celý mokřadní biotop je takové odvodnění, které způsobí výrazný pokles hladiny spodní nebo podpovrchové vody.

Budování mělkých stružek na hloubku jednoho rýče by nikdy nemělo znamenat výraznější pokles hladiny vody, v případě hlubokých struh je výrazný pokles hladiny téměř jistý.

Vysoušení mokřadů je nežádoucí nejen z hlediska poškození organismů na ně vázaných. Jde celkově o ovlivňování klimatu. Mokřady totiž velmi významně ochlazují atmosféru tím, že teplo přicházející na povrch využívají na výpar vody. Za přehřívání krajiny tedy může z velké části stále postupující vysoušení krajiny. Kvůli přehřívání krajiny dochází také ke změnám v přirozeném srážkovém cyklu (malý koloběh vody je narušen) a dochází k častějším atmosférickým extrémům (přívalové deště, dlouhodobé sucho apod.).

Do odvodňování mokřadů patří také stále ještě prováděné úpravy vodních toků. Staré názory na péči o krajinu v lidech přetrvávají a občas proto dochází k napřimování a zahlubování vodních toků. I z protipovodňového hlediska nejsou tato opatření žádoucí, odůvodnění mají většinou jen v zástavbách obcí, kde však většinou nedochází k odvodnění mokřadů (mokřady v obcích moc nebývají). Často dochází k „pouhému“ pročišťování vodních toků, které byly např. v minulosti upraveny. To také není mimo zástavbu obce žádoucí, protože téměř vždy dochází k poškození nějakých mokřadních biotopů a k následnému poklesu hladiny vody v okolním mokřadu.

 

3.  Zavážení mokřadů

Navážky jakéhokoli materiálu do mokřadů není žádoucí. Dochází tím k přímé likvidaci biotopů i druhů na ně vázaných a dochází k narušení přírodních procesů v mokřadním ekosystému.

Při budování tůní na mokřadu často také řešíme to, kam uložit přebytečnou zeminu. Stejně tak u stavby rybníků na mokřadech a také u strojního strhávání drnu. Nevhodným uložením zeminy (drnu) z výkopu můžeme také významně poškodit mokřadní ekosystém, podobně jako navážkami cizorodého materiálu.

Platí přibližně to, že pokud je zeminy z výkopu tůní málo a pokud nejsou v okolí cenné biotopy, lze jí rozprostřít do okolí, nebo případně uložit na některých méně významných částech mokřadů (většinou sušších). Pokud je zeminy z výkopů tůní hodně, pak to znamená, že to není vhodně navržená tůň, je příliš hluboká a takové tůně na mokřady nepatří. Pokud dochází ke stavbě menšího rybníka na mokřadu, je zeminy téměř vždy přebytek a většinou jí není možné uložit na mokřadu bez jeho výrazného dotčení. Pokud nelze všechnu zeminu uložit do tělesa hráze, pak je nutné jí z mokřadu odvézt a využít ji jinde.

Pokud zemina z výkopu je příliš eutrofní nebo je kontaminovaná, pak je téměř vždy nutné jí z mokřadu odvézt.

 

4.  Zarovnávání povrchu mokřadů

Často zarovnávání povrchu souvisí s navážkami materiálu. Naváží se plošně, na různě členitá místa a dochází následně k zarovnání povrchu do stejné úrovně. Pro mokřady je toto opatření z krátkodobého pohledu téměř likvidační, z dlouhodobého pohledu jde o výrazné poškození jeho funkcí, s kterými se bude ekosystém dlouho vypořádávat a někdy se s nimi nevypořádá nikdy.

Někdy dochází k zarovnání povrchu pouhými menšímu navážkami do prohlubní v mokřadu, např. proto, aby bylo možné plochu strojně obhospodařovat. Nebo může dojít k prostému srovnání nerovností za pomocí těžké techniky, kdy se vyvýšené části přesunou do prohlubní, za stejným účelem. I takováto zarovnávání povrchu jsou problematická a obecně spíše nežádoucí. Dochází ke ztrátě různorodosti mokřadu a ke ztrátě některých jeho důležitých součástí, kterými jsou drobné vodní plošky.

V některých výjimečných případech může být částečné zarovnání povrchu nebo úrava povrchu mokřadu i žádoucí, např. z důvodu lepšího přístupu na mokřad nebo usnadnění způsobu obhospodařování. Nesmí to však být na úkor poškození mokřadu, zejména drobných vodních ploch. Zarovnávání povrchu mokřadů by nikdy nemělo probíhat plošně, ale jen na některých drobných plochách, na kterých bude před zásahem proveden biologický průzkum. Tímto opatřením nesmí dojít k likvidaci nebo poškození žádného významného organismu ani biotopu.

 

5.  Výstavba rybníků na mokřadech

V poslední době velmi problematickou záležitostí je výstavba nových rybníků na mokřadních plochách. Dochází často k výstavbě rybníka tak, že z původního mokřadu zůstane jen malý fragment nebo z něj nezůstane dokonce vůbec nic.

Cílem je “využití” plochy do posledního místa. Častým argumentem je kromě “využití” pozemku též to, že dojde k náhradě původního nezajímavého biotopu novým, kvalitnějším. Může to být částečně pravda v případech, kdy má rybník vhodné parametry (mj. dostatek mělčin) a je následně využíván extenzivně a dochází v něm tak k významnému rozvoji mokřadní vegetace a slouží jako biotop pro řadu skupin mokřadních organismů. V každém případě však vždy dojde k výraznému poškození až úplné likvidaci původního mokřadního ekosystému. Toto se zejména týká ploch, které bývaly před výstavbou rybníka dlouhodobě podmáčenými loukami nebo zamokřenými lučními lady. V těchto případech nelze původní biotop novým biotopem rybníka nahradit v žádném případě.

Často též dochází k tomu, že nově zbudovaný rybník je následně využíván k chovu vysokých obsádek ryb a tento rybník nemá kvůli tomu téměř žádnou biologickou hodnotu. Tím je poškození původního mokřadu stavbou rybníka ještě zvýrazněno.

Při plánování nového rybníka na stávajícím mokřadu nesmí dojít k závažnému poškození tohoto mokřadu. Za poškození lze považovat situaci, kdy rybník zabírá svou plochou více než 50 procent původního mokřadu. V žádném případě nesmí být také rybník na ploše mokřadu umisťován do nejcennějších částí mokřadu.

Drobné a malé vodní plochy na mokřady patří. Vždy je vhodné upřednostnit na mokřadu stavbu tůní před rybníkem. Pokud už má na mokřadu vzniknout rybník, měl by být jen malý a mělký a zabírat by měl maximálně 50 procent plochy, lépe však výrazně méně. Většina plochy původního mokřadu musí zůstat zachována a spíše by měly být investovány prostředky k péči o tento mokřad než do nákladné stavby velkého rybníka.

Obdobné podmínky jako pro výstavbu rybníků platí pro výstavbu tůní na mokřadech. I nevhodně umístěnými tůněmi a příliš velkým množstvím tůní můžeme mokřad významně poškodit. I pro tůně platí to, že by jejich souhrnná plocha neměla přesáhnout polovinu výměry mokřadu. Jejich umístění by vždy přednostně mělo být řešeno do biologicky méně hodnotných ploch.

 

6.  Jiná výstavba zasahující do mokřadu

Výstavba na mokřadech má často i jinou podobu než rybníky a tůně. Vodní plochy můžeme hodnotit jako prvky, které v zásadě na mokřady patří a pokud jsou udělány dobře, mokřadu prospívají. Jakékoli jiné stavby už takto nepůsobí, jsou vesměs cizorodým prvkem v mokřadu a většinou ho poškozují nebo úplně likvidují.

Obecně je jakákoli výstavba na mokřadech nežádoucí. Pokud už je to opravdu nezbytné, např. z důvodu některého jiného veřejného zájmu (ochrana přírody je také veřejným zájmem), nemělo by nikdy docházet k úplné likvidaci mokřadu. Pokud není možnost stavbu přesunout mimo mokřad, mělo by vždy dojít k vytvoření nového mokřadu v okolí, minimálně v rozsahu toho, který bude stavbou zničen. Zde platí pravidlo, že v prvné řadě musí být vytvořen náhradní mokřad a taprve poté může být zlikvidována předmětná část toho původního. Nesmí to být opačně. V optimálním případě by měl být dán organismům dostatečný čas pro možnost kolonizace nového mokřadu, a to alespoň 1 rok (lépe 2 a více roky). Náhradní mokřad by tudíž měl vždy vznikat nejméně rok před likvidací původního.

TOPlist