Ruční budování tůní

 

Rozsahem budeme pojednávat o tůních o velikosti od několika málo metrů čtverečních do maximálně několika desítek metrů čtverečních, které budou budovány výhradně ručně pomocí rýče, lopaty a kbelíku. Protože se lze při realizaci tůní dopustit řady chyb, chceme poskytnou naše zkušenosti a rady ostatním, aby se jich případně vyvarovali. Chceme, aby vybudované tůně plnily svůj účel, aby se zabránilo případným nežádoucím škodám a aby vynaložené úsilí nepřišlo v niveč a neodradilo případné realizátory od jejich další činnosti. Bude zde pojednáváno výhradně o přírodních tůních ve volné krajině, nepůjde o zahradní jezírka, polopřírodní koupací rybníčky a podobné nádrže. Současně půjde o nádrže přirozeně zadržující vodu bez použití nepropustných fólií a jakéhokoli dalšího pomocného materiálu a stavebních opatření (filtrace, ozdobné prvky atd.).

Zahradní jezírka, koupací rybníčky a podobné nádrže mohou z funkčního hlediska nahrazovat přirozené biotopy. Obecně jim přikládáme velký význam, protože jsou masově budovány v čím dál více zastavěné krajině. Zásadami budování těchto typů nádrží se věnuje velké množství jiné literatury, zde se jimi proto nebudeme zabývat.

Výběr vhodného místa:

Je zcela rozhodující a zásadní z hlediska budoucího dostatečného zavodnění tůně. Trvalý a dlouhodobý nedostatek vody je z podstaty věci zásadní problém. Je žádoucí, aby tůň byla alespoň částečně naplněna vodou po většinu roku. Není však na závadu, když v nejsušším období roku (srpen, září) nebo alespoň jednou za několik let tůň zcela vyschne. Přeruší se tím sukcese a nádrž se po opětovném naplnění vodou vrací ve vývoji poněkud zpět. Zaručí to mimo jiné také vymizení organismů, které z dlouhodobého hlediska nejsou žádoucí (např. ryby, vrcholoví predátoři z řad hmyzu). To je vhodné zejména pro organismy raných sukcesních stádií. Vyschnutí tůně lze také využít pro její obnovu (viz dále). Dočasné (periodické) tůně o trvanlivosti jen několika málo týdnů nebo měsíců mají nesporně také svůj význam a jsou doposud značně opomíjeny, přesto se zde zaměříme spíše na tvorbu stabilnějších nádrží, které mohou nabídnout životní prostor širšímu spektru organismů.

    Příklad vhodného místa pro vybudování trvalejší tůně. U zadního okraje nádrže rostou vlhkomilné rostliny vrba a sítina a terénní sníženina je vyplněna i v relativně suchém počasí dostatkem vody.

Tůně mohou být saturovány vodou dvojím způsobem. Jednak povrchovou vodou, která vertikálně prochází vrchní propustnou vrstvou zeminy než se dostane na nepropustné podloží, po kterém horizontálně stéká do tůně. Tůň je tak plněna shora. Takové tůně jsou často ve sníženinách na svazích. Voda stéká z horních partií svahu a kumuluje se v tůních níže. Tůně mohou být řazeny do kaskády za sebou. Voda naplní horní tůň a přebytečná voda přetéká skrz horní vrstvu zeminy do tůní níže. Druhý způsob plnění tůní je od spodu z podzemní vody. Tůň je při tomto způsobu plnění spíše na rovinatém pozemku v nivě v blízkosti vodního toku nebo větší vodní nádrže. Mezi oběma typy plnění tůní vodou neexistuje ostrá hranice. Jedna tůň může být plněna oběma způsoby.

Při vlastním výběru si všímáme reliéfu terénu a jeho sníženin. Dobrým indikátorem budoucího dostatku vody je přítomnost některých druhů či skupin mokřadních rostlin, obecně např. vrby, sítiny a chrastice. Dalším krokem je zkušební výkop, který provedeme na hloubku jednoho nebo dvou rýčů. Jednak zhodnotíme zeminu, která by měla být jílovitého charakteru pod horní vrstvou hlíny a hrabanky. Nevhodná je klasická sypká zemina nebo písek a štěrk. Pro zhodnocení zde hodně záleží na praktických zkušenostech. Dalším příznivým znamením je bezprostřední přitékání vody do výkopu a to i v minimálním množství. Pokud si nejsme v této fázi jisti budoucím dostatkem vody, necháme zkušební výkop otevřený a sledujeme přítomnost vody v průběhu roku (pozor, musíme výkop zajistit, aby se nestal pastí pro drobné živočichy!). Na základě toho se pak můžeme rozhodnout, zda má smysl na daném místě tůň budovat či nikoli. Vhodné místo pro budování tůně vybíráme spíše v sušším období roku ke konci léta. Pokud je v tomto období na daném místě voda, bude zde s velkou pravděpodobností i po většinu roku. Nejméně vhodné období je časné jaro po tání sněhu. V tomto období je voda přítomna ve většině terénních sníženin. Záhy však po roztání z většiny míst rychle mizí. Pokud má být tůň v nivě vodního toku a tůň má být dotována podzemní vodou, je nutné, aby přilehlý vodní tok měl dostatečně vysoko hladinu a nebyl příliš zahlouben pod úroveň okolního terénu.

   

Zkušební zemní výkop je praktický způsob, jak zjistit vhodnost určitého místa pro vybudování tůně. Ve výkopu sledujeme buď bezprostředně zda voda byť v minimálním množství přitéká, případně můžeme výkop a stav množství vody sledovat v průběhu roku a na základě toho se rozhodujeme o vhodnosti vybudovat na daném místě tůň. Také vlastní charakter vykopané zeminy nám mnoho napoví.Ideální je jílovitý, vlhký, kompaktní a lepivý charakter.

Důležitou stránkou pro výběr budoucí tůně je botanické a zoologické zhodnocení daného místa. Při výkopu nesmí být ohroženy nebo zlikvidovány chráněné druhy rostlin ani živočichů. Vždy je nutno zvážit, zda dané místo není  biologicky hodnotnější ve stávajícím stavu než po našem zásahu. Tůně tak budujeme spíše na biologicky méně významných až degradovaných místech například s porosty kopřiv, chrastice či třtiny křovištní. Velmi se nám osvědčilo budování tůní na podmáčených místech zarostlých a zastíněných vrbovým křovím (zejména vrbou popelavou). To je nutné předem vykácet a kořeny vykopat kvůli budoucímu nežádoucímu obrůstání (pozor – některé vrby také patří mezi ohrožené druhy). Tůně vybudované či obnovené na místech původních nevýznamných křovin ve většině případů nezpůsobí likvidaci žádného chráněného druhu, jejich tvorba je však přítomností dřevin poněkud náročnější.

Potřebná povolení:                                                                                                                                                    

Pokud není budování tůně (tůní) financováno z žádného dotačního titulu, je nutno mít minimálně souhlas vlastníka (vlastníků) pozemku a současně by měl být záměr alespoň zkonzultován s odborem životního prostředí příslušného městského úřadu nebo s pracovištěm Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Doporučujeme vždy záměr budování či obnovy i velmi malé tůně s dostatečným předstihem prodiskutovat s pracovníky ochrany přírody (Městský úřad, AOPK ČR). Drobné vodní nádrže, které nejsou určeny k hospodářskému a rekreačnímu využití (např. chov ryb), nemají viditelný přítok ani odtok, jsou bez jakéhokoli technického zařízení (zpevněná hrát, výpusť atd.) a je zde předpoklad postupného přirozeného zazemňování a samovolnému návratu do původního stavu pozemku, by neměly splňovat definici terénních úprav dle stavebního zákona a tedy změnu využití území, ke kterému je potřeba pouze územní rozhodnutí nebo územní souhlas od stavebního odboru příslušného městského úřadu. Současně je doporučováno prověřit v místě výkopu přítomnost inženýrských sítí (plyn, elektřina, telefonní kabely), zejména, je-li k tomu oprávněný předpoklad, že se zde nachází. Tím předpokladem může být přítomnost značek jako je např. černožlutě pruhované tyče plynárenských rozvodů. V takovém případě je nutno vyžádat si souhlas s plánovaným opatřením a řídit se příslušnými nařízeními a podmínkami. V okolí inženýrských sítí jsou různě široké ochranné zóny, kde je jakýkoli výkop buď zcela zakázán nebo je hloubkově omezen. V nivách toků, zejména v aktivních zónách záplavového území je omezeno kupení vytěžené zeminy nebo tvorba hromad z pořezaných náletových dřevin. Je nutný souhlas správce příslušného toku s plánovaným opatřením. Pokud je žádáno o dotace, je nutné se řídit příslušnými pokyny a směrnicemi.

   

Z pohledu budování tůní potenciálně vhodné místo. Jde o trvale zavodněnou nivu potoka s roztroušenými dřevinami. Přítomná černožlutá tyč naznačuje existenci plynového potrubí v zemi. Podél celého potrubí je ochranné a bezpečnostní pásmo, v kterém nelze provádět budování tůní jakéhokoli charakteru napravo i nalevo v šíři až několika desítek metrů v závislosti na dimenzi potrubí.

Postup výkopu:                                                                                                                                                    

Ruční výkop tůně je nenáročný na vybavení a logistiku. Potřebujeme k tomu pouze rýč, lopatu, pilku nebo sekeru a případně kbelík. Pilka a sekera jsou potřeba v případech, kdy místo budoucí tůně či nejbližší okolí je zarostlé a zastíněné dřevinami. Rýč, jako základní pracovní nástroj, doporučujeme spíše s rovným ostřím. Umožní nám to snadnější  nabírání a odhazování maximálního množství zeminy při jejím postupném "odkrajování". Krompáč není ve většině případů potřeba. Nutnost jeho případného použití pro výkop zeminy může být známkou nevhodně vybraného místa pro tůň, případně hrozí nežádoucí prokopání nepropustného podloží.

Rýč s rovným ostřím je pro výkop vhodnější než s ostřím do špičky.

Před vlastním výkopem si zhruba promyslíme velikost nádrže, hloubku, reliéf dna, charakter břehové linie a místo ukládání vykopané zeminy. Je vhodné začít odstraněním svrchní vrstvy zeminy v celé ploše budoucí tůně, teprve poté je vhodné přejít k výkopu hlubších partií. Jde o základní fyzicky nejnáročnější fázi. Jakmile máme základní tvar tůně hotový, pomocí rýče skosíme svislé břehy budoucí tůně. Nakonec pomocí lopaty odhážeme z tůně zbylou volnou zeminu, která v nádrži zbyla po práci rýčem a nádrž dotvarujeme. Pokud se už při výkopu tůň rychle plní vodou, je nutno jí kbelíkem průběžně vybírat.

Často je první fází budování tůní vykácení dřevin. Na silně podmáčených pozemcích je výhodné provádět kácení v zimě, kdy jsou tůně a země zamrzlé a dobře pochozí.

Pokud to neupravují realizační podmínky nebo nařízení (dotace, záplavová území), tak vykopanou zeminu můžeme uložit do bezprostřední blízkosti tůně. Vždy se snažíme zeminu už při vlastním výkopu průběžně rozhazovat do okolí tůně. Vykopanou zeminu je vhodné v řadě případů uložit tak, aby tvořila kolem tůně půlkruhovou hrázku ve směru po svahu. Neomezíme tak přítok povrchové vody, současně tím podpoříme maximální zadržování vody. Kolem tůně by z vykopané zeminy neměly vznikat nepřirozeně vysoké valy. V případě potřeby zeminu mírně rozhrnujeme do plochy. Čerstvě vykopaná zemina po jednom až dvou letech slehne zhruba na polovinu původního objemu. Pokud je tůň dotována výhradně prosakováním podzemní vody, je možno zeminu rozhazovat rovnoměrně kolem celé nádrže. U tůní v záplavovém území využijeme vykopanou zeminu k vytvoření valu kolem celé tůně k zabrání pronikání vody vybřeženého toku do tůně a tím jejímu zanášení. Mezi okrajem tůně a uloženou vykopanou zeminou necháme pás volného prostoru pro zabránění sesuvu zeminy zpět do nádrže. Pokud na nově budovanou či obnovovanou tůň navazují botanicky či jinak významné plochy, nemůžeme zeminu rozhazovat na všechny strany, ale je nutné ji ukládat pouze na nevýznamná, degradovaná místa.

Nejrychlejší a nejefektivnějš způsob ručního výkopu tůně je systematické etážové "odkrajování" těžené zeminy.

Vykopanou zeminu deponujeme do půlkruhu po směru svahu. Podpoříme tím retenci maximálního množství vody v nádrži.

Podle velikosti nádrže, charakteru terénu, počtu pracovníků a našich sil je realizace jednoetapová nebo víceetapová. U víceetapového budování postupujeme tak, že ta část vykopané nádrže, kterou zvládneme provést naráz, musí být provedena kompletně do finální podoby. Pokud bychom celou nádrž vykopali pouze částečně, hrozí zaplavení nedokončené nádrže vodou, která je pro další výkop velkou překážkou a musí být odstraněna, což navyšuje pracnost (vyhazování vody kbelíkem, použití čerpadla). Další etapy výstavby tůně postupně navazují na již zrealizovanou část. Mezi zrealizovanou a nově budovanou částí je vhodné ponechávat úzkou hrázku, která zabraňuje přítoku vody do právě budované části. Hrázka je odtěžena až jako poslední po dokončení příslušné části tůně.

Pokud není tůň vyhloubena jednorázově do finální podoby, je obvykle nutné v další fázi odstranit naakumulovanou vodu, což zvyšuje pracnost.

Standardním požadavkem na tůně jsou pozvolné břehy s mělkými litorálními zónami minimálně na polovině plochy tůně. Zcela nevhodné jsou nádrže se strmými břehy po celém obvodu. Postupně se svažující dno nabízí gradient postupně se měnících podmínek (teplota, oslunění, množství kyslíku atd.) a příslušný organismus si může najít v rámci tůně pro něj optimální podmínky. Podobný gradient je vytvořen i u tůní, které mají dno hloubkově odstupňované („schodovité“). Takový typ vzniká nejčastěji právě při hloubení tůní ručně za pomocí rýče.

Příklady dvouetapového budování nádrží. Levá část naplněná vodou byla vybudována v první etapě do finální podoby. Nyní je dokončována navazující druhá etapa. Ponechaná hrázka uprostřed zabraňuje průniku vody do budované části a bude ostraněna až jako poslední.

Příklad víceetapového budování rozsáhlejší tůně systémem hrázkování. Vpravo zaplavená vyhloubená část tůně, uprostřed budovaná část a vlevo část, která se bude ještě hloubit.

U hlubokých tůní a nádrží se strmými břehy obecně vzniká i pro člověka potenciální riziko pádu do nádrže s nemožností dostat se ven.

Není nutné, jak se často tvrdí, aby nádrže byly vždy bezpodmínečně dostatečně hluboké (80 a více cm), aby nepromrzaly až na dno. Tento požadavek většinou vychází ze zajištění podmínek pro přežívání ryb, což v případě tůní budovaných pro obojživelníky, vodní hmyz a další drobné živočichy není většinou žádoucí (predace rybami, konkurence o potravu apod.). Jako u jiných parametrů je dobré nabídnout v příslušné lokalitě tůně o různých velikostech a hloubkách včetně těch, které budou hluboké pouhých 10 - 20 cm.

Vždy se snažíme o vytvoření mělkých litorálních partií u okrajů nádží. Ty mohou být kontinuálně se svažující nebo etážové jako na tomto snímku.

Obecně je vhodné budovat tůně dostatečně osluněné. Např. většina druhů našich obojživelníků preferuje právě hodně osluněné tůně. Jako u jiných parametrů i zde ale platí, že u soustavy tůní nabízíme nádrže různou měrou zastíněné, včetně zcela neosluněných, které jsou vyhledávané jinými, stínomilnějšími organismy.

Obecně platí, že na příslušných lokalitách nabízíme široké spektrum nádrží různých parametrů. Tato variabilita je velmi důležitá, aby si v ní ten který organismus a vývojové stádium našlo odpovídající vhodné prostředí.

Nově vybudované tůně je vhodné nechat zcela samovolnému vývoji. Pokud k tomu nejsou oprávněné důvody, neprovádíme jakékoli vysazování rostlin ani přesun živočichů, a to ani ze sousedních nádrží. Tato činnost je v přírodě obvykle nežádoucí.

Obnova nádrží

Přirozenými procesy dochází k zazemňování tůní, tedy k procesu zanášení nádrží, zarůstání a nahrazování vody materiálem z okolí i z vlastní produkce tůně (biomasa vodních rostlin). Bez opakovaného zásahu a odstraňování sedimentů dochází k postupnému zániku tůně. Významnou roli v rychlosti tohoto procesu hraje kromě jiného i objem spadu listí a dalšího materiálu z dřevin v okolí nádrže a míra vysychání. Snažíme se tak o budování tůní bez dřevin v jejich bezprostřední blízkosti.

Tůň by se měla obnovovat v době, kdy bude mít zásah nejmenší přímý dopad na floru a faunu. Ideální je to v době vyschnutí nádrže. Jednak nemusíme odstraňovat vodu, která ztěžuje odtěžení sedimentů a dále omezíme přímou likvidaci organismů, kteří za běžného stavu věcí v nádrži žijí. Pokud tůň nevysychá, je nejlepším měsícem pro její obnovu září, zejména s ohledem na obojživelníky: v této době již nejsou většinou v tůni přítomni obojživelníci, u kterých v tůních probíhá rozmnožování a larvální vývoj a současně zde ještě nejsou jedinci, kteří přicházejí do tůně zimovat. Tůň můžeme obnovovat v různých sukcesních stádiích. Tedy od každoročního zásahu malého rozsahu po kompletní odtěžení sedimentů zcela zazemněné tůně v intervalu mnoha let. Pokud udržujeme soustavu tůní je vhodné nádrže obnovovat postupně, nikoli všechny naráz. Je žádoucí, aby na dané lokalitě byly přítomny nádrže různých sukcesních stádií a různého režimu obnovování.

U obnovovaných tůních je nutné se vždy ptát, zda je daný zásah přínosný. Na první pohled zazemněná velmi mělká tůň může hostit a být ideálním prostředím pro nějaký vzácný a chráněný druh organismu. Před případným obnovováním je více než žádoucí biologický průzkům a to zejména u solitérních nádrží a nádrží, které jsme nebudovali. Opomíjenou stránkou obnovávní tůní je jejich význam z pohledu historického a archeologického. Tůň může být cenným zdrojem informací o historii krajiny a života lidí v ní a výkopem může dojít k jejich ztrátě.

Při obnově již hodně zazemněných tůní na lučních biotopech, nezarostlých buď vůbec nebo jen minimálně křovinami, je třeba postupovat zvlášť opatrně. I nejmělčí osluněná tůňka může být biotopem ohroženého vodního hmyzu, zejména vážek či vodních brouků. Pokud chceme takovou zazemňující se tůň obnovit, máme dvě možnosti: 1) konzultovat záměr se specialistou na vodní hmyz a řídit se jeho doporučeními; 2) zazemněnou část tůně ponechat v co největším rozsahu bez zásahu a tůň rozšířit vytvořením nové části. Alternativou je tůň neobnovovat, ale vybudovat v blízkosti novou.

S ohledem na drobné vodní organismy doporučujeme na každé lokalitě vždy vymezit několik tůní, které zůstanou ponechány po jejich vybudování zcela bez zásahů až do úplného zazemnění a zániku. Případně je možné pouze redukovat u těchto tůní dřevinný nálet, aby nebyly příliš zastiňovány.

TOPlist